Při pohledu zpět jedno z nějtěžších období v historii oddílu. Havrani nikdy nebyly tak blízko zkáze a zániku jako mezi lety 2000 – 2005. A vše přitom začalo zcela nenápadně… Ještě v roce 1999 byli Havrani silný oddíl s širokou členskou základnou a hlubokou skautskou tradicí. V roce 2000 se však situace začala znenadání obracet.
Nejprve v Havranech během jednoho roku zanikla vlčata, což bylo způsobené především velkou vlnou odchodů, když „mladí Havrani“ přešli do 6. třídy a rozhodli se pro sportovní třídu, přičemž museli chodit na tréninky a na oddíl jim už „nějak nezbyl čas“. Vlčecí vůdci odešli, nebyl vytvářen vlčecí program, tudíž nakonec zmizela i zbylá vlčata a nová už nepřicházela.
Druhým velkým problémem byl jev, na který už Havrani v minulosti několikrát „dojeli“. Většina oddílu přišla do těžké puberty, skauting se začal velmi rychle vytrácet a místo něho se začali pěstovat jiné činnosti, nejvýrazněji airsoft.
Rok od roku ubývalo členů a přibývalo problémů. Schůzky byly de facto neřízené, protože téměř všichni starší Havrani odešli, což ani nevadilo, protože jejich představa schůzky bylo dát dětem morseovku s úkolem a jít se „vybavovat o nových airsoftových gunkách“. Nějaký čas řídil schůzky Jan Hykš – Hykšák, ale i on musel nakonec vedení schůzek zanechat kvůli pracovnímu zatížení. V roce 2003 přijali Havrani do oddílu několik dívek ze sousedního střediska, které si založily vlastní soběstačnou družinu v rámci oddílu. Havrani přestali být chlapeckým oddílem, ale díky přijetí dívek nakonec splnili registrační podmínku minimálního počtu členů v oddíle a odvrátili katastrofu.
Rok 2004 byl rokem neustálého napětí mezi zbývajícími „mladými“ Havrany a dívčí družinou Surikaty. V tomto roce se stali družinovými rádci Pérák, Vokin a jeden z havráněcích činovníků Blochin. Rádci se chopili vedení schůzek s velkou vervou a začali do programu opět zavádět některé skautské prvky. Ale samozřejmě neměli šanci uspět, protože jim středisko neposkytlo žádnou podporu, byli nezkušení a každý z nich vedl družinu, která měla včetně nich dohromady 3 členy, což byl materiál, s kterým se opravdu nedalo mnoho dělat.
V roce 2005 se začalo plánovat vystoupení oddílu z Junáka a jeho změna v samostatné občanské sdružení, protože nám opět začalo hrozit, že nesplníme podmínku minimálně 12 členů v oddílu. Na sklonku roku se na scéně objevuje bývalý vůdce oddílu Ing. Jan Hora – John, který se opět začíná zajímat o svůj domovský oddíl. Přichází na jednu z oddílových schůzek a vypráví o havraních odchovancích, kteří to „někam dotáhli“, o netušených možnostech jaké máme a o tom, jaký by oddíl v budoucnu mohl být. Jeho slova padla na úrodnou půdu u Péráka s Vokinem, kteří si proto na vlasní kůži zažili malou defenestraci, když byli ostatními Havrany vyhozeni z okna klubovny (byla v přízemí) a bylo jim předhazováno, že zradili tehdejšího vůdce oddílu, Ing Radka Jangla. Při cestě domů ze schůzky řekl Pérák Johnovi, že by s ním do obnovy oddílu šel, ale že ve skauting nevěří, že věří jen v Havrany.
Byla to smutná doba plná porážek, ale přeci jen se Havranům podařily i dva skvělé kousky. Tím prvním bylo vítězství na okresním kole Svojsikova závodu, kdy Havrani doslova roztrhali konkurenci a zaběhli historický rekord.
Druhým bylo pořádání velkých celookresních bitev „dřeváren“. Přestože se nejednalo o skautské akce, tak se setkávali s velkou oblibou a Havrani jimi byli proslulí. Největší bitva se odehrála na našem tábořišti v Hostkovicích v roce 2002 – Bitvy pěti armád se zúčastnilo přesně 106 válečníků.